Description

Kostel San Vigilio, poblíž Pinzola, jak se nám dnes zdá, je výsledkem postupného rozšiřování, z nichž nejdůležitější se konalo v roce 1515, starověkého kostela snad před tisícem, postaveného na počest biskupa Vigilia, patrona diecéze Trentino, a umučen ve Val Rendena kolem 400. Byl to Farní kostel Pinzolo a Carisolo, až do rozdělení farností a následné výstavby kostela S. Lorenza v Pinzolu. Je známý pro umělecké oltáře, pro vnitřní fresky a zejména pro "La Danza Macabra", vnější fresku na jižní fasádě. "I sont smrt / že nosím korunu / sonte Lady / de každý člověk..." Tak začíná syrová báseň smrti, která doprovází slavnou fresku strašidelného tance namalovanou Simone Baschenis De Averara v roce 1539 na jižní fasádě kostela San Vigilio. Hrůzostrašný průvod začíná skupinou tří hudebních koster, z nichž první, sedící na rudimentárním trůnu, nese na hlavě korunu jako symbol suverénní smrti, kterému se musí podřídit stejná Božská vůle podle slov přisuzovaných krucifixu: "Ó peccator mysli na ni/ mě, abys mě zabil, že jsem signor de lei!" Vlevo od Krista se otevírá průvod osmnácti párů, z nichž každý je tvořen živým charakterem, sociálně charakterizovaným, a mrtvým mužem, který ho táhne na míč. Mrtví zobrazovaní jako kostry, jasně definovaní, představují dynamický prvek reprezentace odhalující vynalézavost a agresi v úsměvu, s nímž oslovují své oběti, a v různých gestech, kterými je chytají, aby je představili tanci. K jejich živosti se zdá slabá reakce živých, kteří vyjadřují nejtišší rezignaci. Kontrast mezi dynamickým postojem mrtvých a téměř nehybností živých je zřetelnější než titulky: ve formě monologu, recitovaného pouze prvním, zdůrazňuje jeho nadřazenost. Posloupnost párů odráží rigidní hierarchické pojetí středověké společnosti s jejím rozdělením mezi laiky a duchovní. Ten otevírá průvod od nejvyšších duchovních autorit: papeže, kardinála, biskupa, následovaného knězem a mnichem. Zpráva, která jim byla adresována, znovu potvrzuje koncept nevyhnutelnosti smrti. Absence výrazné anti-církevní sociální satiry a tiché ironie svědčí o existenci dobrých vztahů mezi obyvatelstvem a trentským biskupem. Strašidelný průvod pak pokračuje s určitým počtem zástupců světského řádu uspořádaných také podle hierarchie, která následuje císaře Krále, Královnu, vévodu a poté některé postavy buržoazního světa, jako je lékař a bohatý obchodník. Později jsou sociálně konotované postavy nahrazeny jednotlivci, kteří symbolizují různé věky lidského života: mladí, staří a dítě. Smrt připomíná každému s různými akcenty nestrannost jeho práce. Průvod uzavírá obraz smrti na koni, vyzbrojený lukem a šípy, které blesky ve svém impulzivním cvalu houf obětí, zčásti již zasáhly a protáhly se, zčásti stále stojí a zkamenělé terorem. Na tuto scénu Baschenis navazuje jako epilog obraz konečného soudu, který, opětovným spojením s motivem prvotního ukřižování, má v úmyslu rámovat celou děsivou reprezentaci z hlediska křesťanské eschatologické vize. Freska nejen navrhuje jeden z nejvýznamnějších prvků středověké historie Trentina, ale předpokládá charakter alegorie univerzální smrti, která se k nám dostává, to znamená neúprosného osudu, kterému nemůže uniknout žádné lidské stvoření; a v tomto existenciálním problému je smrt spojena se životem, protože je připuštěna jako herecká postava. V" spojení protikladů " zmizí překvapení a údiv a nám zbývá jen přijetí celku, který se hlásá.