Při citování evangelijního podobenství o slepci, který vede jiného slepce, zaznamenaného Lukášem (VI,39) a Markem (XV,14), se nám nevyhnutelně vybaví jeden obraz: dílo Pietera Bruegela, které je uloženo v Národní galerii v Capodimonte. Postavy pěti mužů kráčejících v zástupu, z nichž každý se opírá o toho před sebou, křižují zprava doleva dlouhé obdélníkové plátno (86 x 154 cm) “Podobenství o slepci” a dominují kompozici. Šestého muže, toho v čele řady, zobrazeného zcela vlevo, můžeme spatřit až později: spadl do příkopu a leží tam s rukama nataženýma vzhůru. Toho, který následuje za ním a který divákovi věnuje nezapomenutelný pohled tvořený koulemi, jež ztratily oči, čeká stejný konec. V ruce drží hůl, kterou vede třetího v této řadě, jehož pohled se ztrácí v nicotě, a který, držíc se ho, ho bude nevyhnutelně následovat v jeho pádu. Stejný osud stihne i další tři, rovněž zjevně slepé; je to jen otázka několika kroků a několika okamžiků. Tento obraz je jedním z posledních, které Bruegel namaloval (dokončil jej v roce 1568, rok před svou smrtí, kdy byl v medio aetatis flore), a je skvělou ukázkou jeho zralosti. Pozornost k detailu, která byla vlastní mladému Bruegelovi i celému vlámskému malířství před ním, je stále patrná a jeho schopnost ztvárnit grotesknost lidské postavy, s níž si ho i široká veřejnost spojuje s Boschem, zůstává zachována, ale to první i to druhé je zmírněno jinou citlivostí.
