Divadlo Sepino

Divadlo se nachází v severním kvadrantu, který tvoří průsečík dvou hlavních městských silničních os, a opírá se svou kavernou o část hraniční zdi na severozápadní straně, poblíž nároží, které tvoří se severovýchodní částí. Horní část jeskyně se dokonce opírá o městskou hradbu, zatímco ima jeskyně je zahloubena do země. Z nejnižší části stupňů se dochovalo devět stupňů schodů a celá dlážděná podlaha orchestru. Cavea byla rozdělena nejméně na tři části, které odpovídaly ima, media a summa cavea, striktně oddělené praecinsiones, skutečnými půlkruhovými chodbami, které divákům usnadňovaly přístup k sedadlům. Divadlo se nachází v severním kvadrantu tvořeném průsečíkem dvou hlavních městských silničních os a opírá se o část okolní zdi na severozápadní straně, poblíž nároží, které tvoří se severovýchodní částí. Horní část jeskyně se dokonce opírá o městskou hradbu, zatímco ima jeskyně je zahloubena do země. Z nejnižší části stupňů se dochovalo devět stupňů schodů a celá dlážděná podlaha orchestru. Cavea byla rozdělena nejméně na tři části, které odpovídaly ima, media a summa cavea, striktně oddělené praecinsiones, skutečnými půlkruhovými chodbami, které usnadňovaly přístup diváků k sedadlům. Tetrapily jsou nejdůležitějším stavebním a architektonickým prvkem komplexu. Jsou zhotoveny z kompaktního místního vápence, stejně jako všechny ostatní stavební prvky. Mají lichoběžníkový půdorys, jsou uspořádány tak, aby navazovaly na zakřivené stěny ambulatoria, a jejich strany mají tendenci se vyrovnávat s poloměry půlkruhu, což má za následek, že vnější pilíře jsou výrazně větší než vnitřní. Vedle nich není po dlažbě ani stopy. Pilíře jsou zhotoveny z pravoúhlých kamenných bloků, které jsou agregovány bez použití cementové malty. Kvádry, které tvoří oblouky podpírané pilíři, mají na vnější straně výrazný rezavý jasan. S hlavní osou druhého vnitřního vchodu koresponduje otvor, jehož pouze levý okraj je viditelný a který je třeba považovat za přístup do orchestru nebo do druhé ambulance pod řadami sedadel. Konstrukční systém vnitřní stěny ambulance je totožný se systémem obvodové stěny, stejně jako obklad. Od jednoho z vnitřních pilířů tetrapilu začíná směrem k orchestru stěna o tloušťce jeden metr a třicet centimetrů, která je ve vzdálenosti jeden metr a osmdesát centimetrů od svého začátku přerušena a tvoří dveře, na jejichž opačném okraji je dva metry a sedmdesát centimetrů silná stěna, která jako by směřovala do orchestru. Na něm jsou ve výšce římsy tetrapilu patrné stopy po impostu oblouku, který musel ohraničovat dveře. Od raného středověku až do současnosti se na sepinském divadle, stejně jako v jiných divadlech a amfiteátrech v Itálii, vytvořil komplex budov, který se na základě vnitřní zdi obvodového ambulatoria rozvinul do podoby půlkruhu. Z plánu, který se dochoval v provinční knihovně Pasquale Albino v Campobassu, vyplývá, že v polovině 19. století zde již stál, stejně jako dnes, dům zasazený přímo na jevišti, budova na západním tetrapilu (která existuje dodnes) a od ní oddělená řada tří domů spojených v jednu řadu. Dům, který spojoval poslední tři s domem na tetrapilu, chyběl, stejně jako malá budova na druhém tetrapilu, která byla zbořena během výkopových prací v roce 1950, aby byl vyčištěn tetrapil, na němž spočívala. Z řadových budov vedou dvě avantgardy: datum výstavby jedné z nich je známo díky nápisu na malé římské pohřební stéle zasazené uprostřed zdi průčelí vystupující dva metry nad zem, který zní D.O.M. C.M.F. A.D. 1770, aby nám připomněl, že v té době patřil komplex budov rodině C. MAGLIERI. Zdá se, že druhá přední část byla postavena ve dvou různých dobách, z nichž jedna byla postavena před více než půl stoletím. Tyto budovy dnes jako celek tvoří mimořádně originální soubor, v němž lze vyčíst jak původní půdorys římského divadla, tak nástavbu ze 17. až 17. století, která pouze zachovala půdorys původní budovy. Současná forma je vlastně jakousi historickou syntézou dvou forem, které kdy existovaly současně, i když jedna byla silně ovlivněna druhou. Výsledkem restaurátorských prací je tedy zrod třetí památky, která je kulturní syntézou dvou podstatně a ideologicky odlišných historických momentů. Restaurování divadla začalo v roce 1950 pod vedením profesora Cianfaraniho z abruzzské superintendence, na níž bylo Molise závislé.