Na předměstí Soluně, druhého největšího řeckého města plného života, čeká na zvědavé cestovatele pozoruhodná podívaná. Na opuštěných železničních vlečkách tu stojí stovky železničních vagónů, opuštěných časem a zanedbaností, jako němí svědkové minulé éry. Tyto zrezivělé a zdevastované korby se zdají být uvězněny ve stavu věčného zmaru, jako by je opustil sám čas.Tyto vyřazené vlaky, součást kdysi hrdého železničního dědictví Řecka, jsou ponechány chřadnout na stále se rozšiřujícím hřbitově, kde se nyní nacházejí tisíce nepoužívaných železničních vozů. Původně je sem v 80. letech 20. století umístila Řecká železniční organizace (ΟΣΕ), národní železniční společnost. Tehdy bylo možná záměrem prodat je jako kovový šrot, ale léta pokročila a tyto opuštěné vagony stále obývají deset kolejí na předměstí Nea Ionia.Jakékoli pokusy zbavit krajinu těchto pozůstatků vlakových vozů však zmařila temná historie pochybných obchodních transakcí a nelegálního obchodu s kovovým šrotem, které jsou s tímto místem spojeny, podobně jako s mnoha podobnými lokalitami.S postupem času zůstávají tyto opuštěné vagony opuštěné a jejich kovová těla pomalu podléhají neúprosným silám počasí, větru a zasahující přírodě. Kdysi nedotčené stroje, nyní zarostlé trávou a objaté zkroucenými pažemi stromů, získaly melancholické kouzlo. Nestojí jako funkční relikvie, ale jako strašidelně krásné artefakty minulé éry, které přitahují představivost těch, kdo se odváží být svědky jejich tichého rozpadu.
