Dům Spasitele - nádvoří se sochami

Komplex, známý především jako bývalá jezuitská kolej Maximus, byl sídlem koleje Tovaryšstva Ježíšova od poloviny 16. století, kdy jezuité v roce 1554 zakoupili palác Gian Tommasa Carafy z 15. století. V roce 1557 byly zahájeny práce na výstavbě škol a nového kostela, nejprve pod vedením Polidoro Cafaro a později jezuitského architekta Giovanniho Tristana, kterého vystřídal jeho žák, rovněž jezuita, Giovanni De Rosis. V roce 1558 byl získán dům Giovanny Cominaty a po dlouhých jednáních i přilehlá diakonie z raně křesťanského období zasvěcená svatým Janu a Pavlovi, která byla v roce 1566 zbořena, aby bylo možné postavit presbytář a sakristii kostela ze 16. století, který byl sám částečně zbořen při následných transformačních pracích[1].Po získání paláce Andrea d'Evoli v roce 1571 byl v letech 1572-1578 postaven klášter De Rosis ze 16. století, který je nyní začleněn do staveb ze 17. století. Současná monumentální křížová chodba byla zahájena v roce 1605 a dokončena v roce 1653 podle návrhu jezuitského architekta Giuseppe Valeriana, neboť De Rosis byl povolán zpět do Říma, aby postavil Collegio Romano.Současně se uvažovalo i o stavbě dalšího kostela, který bylo rozhodnuto umístit na levou stranu nádvoří, symetricky k Aula Magna, která měla být postavena na pravé straně. Nová stavba, která později dostala název "kostel Starého Ježíše", byla postavena v letech 1614-1624 podle projektu jezuity Pietra Provediho, který zároveň dokončoval křížovou chodbu, dokončil ji otec Agazio Stoia a nakonec byla vysvěcena v roce 1632[1].Jezuitská společnost naplánovala dílo značné identity, na němž se kromě věřících s jejich dary podílely také dvě šlechtické rodiny, jak dokládají dvě pamětní desky na počest dobrodinců, a to deska Roberta Carafa di Stigliano (datovaná 1583 a umístěná na portálu) a deska Cesare del Ponte (datovaná 1653 a navržená Cosimem Fanzagem). Druhá jmenovaná deska se nachází na nádvoří a lze ji poznat podle mramorového erbu, na němž je vyryt latinský nápis:(LA)"CAESARIS DEPONTE FILII GYMNASIIUM A FUNDAMENTIS AD CULMEN BONIS PATERNIS EXTRUXERUNT MDCV. SOCIETAS JESU GRATI ANIMI MONUMENTUM POSUIT.ANNO DOMINI MDCLIII " (EN)"Synové Cesareho De Ponteho postavili v roce 1605 za otcovo zboží gymnázium od základů až po střechu. Tovaryšstvo Ježíšovo vděčně položilo pomník.Rok 1653 "Pozdější restaurátorské práce provedli Cosimo Fanzago v letech 1630-1654 (vstupní portál do koleje, portály monumentálního nádvoří, hlavní schodiště a také práce na kostele Gesù Vecchio), Giovan Domenico Vinaccia v letech 1671-1688 (kaple a hlavní průčelí kostela) a Dionisio Lazzari (refektář a knihovna). Když byli jezuité v roce 1767 vyhnáni z Neapolského království, Ferdinand IV. z Bourbonu zákonem De Jesuitis Pragmatic z 25. března 1768 zřídil v bývalé jezuitské továrně "veřejné školy" a nařídil, aby se nazývala Dům Spasitele. V roce 1770 založil panovník pramatikou "De regimine studiorum" také Královskou internátní školu Spasitele. Adaptační práce provedl v letech 1768-1769 Mario Gioffredo a poté Ferdinando Fuga. V roce 1799 byla Královská internátní škola Spasitele zrušena a částečně využívána jako nemocnice pro ruská vojska. V roce 1807 se stala královskou školou a dekretem z 28. února 1812 byla povýšena na lyceum. Dne 25. října 1860 bylo diktátorským dekretem lyceum zrušeno a jeho prostory byly připojeny k ostatním prostorám zabraným univerzitou. Po krátkém intermezzu, kdy se do komplexu vrátili jezuité před svým opětovným vyhoštěním z Neapolského království, se univerzita na příkaz Josefa Bonaparta definitivně usídlila v tomto komplexu. Právě v těchto letech francouzské nadvlády byly v monumentálním sídle provedeny působivé práce pod vedením Stefana Gasse, který zde působil jako oficiální architekt Královské univerzity[1].Monumentální křížová chodba (Cortile delle Statue)V roce 1865 byla na monumentálním nádvoří umístěna řada soch a bust významných mužů (Pier delle Vigne, Tommaso d'Aquino, Giordano Bruno, Giovan Battista Vico, Giacomo Leopardi, Carlo Troya, Luigi Settembrini, Francesco de Sanctis, Bertrando Spaventa, Antonio Tari, Luigi Palmieri, Salvatore Tommasi, Francesco Fiorentino), odtud pochází název, pod nímž je Nádvoří soch známé.Monumentální křížová chodba má čtvercový půdorys a je obklopena portikem tvořeným pilastry piperno v toskánském stylu, na nichž se pilastry stejného řádu opakují na vnitřních stěnách kleneb. Nad ním se nachází otevřená galerie s balustrádou, charakterizovaná mramorovými bustami, které připomínají sochy pod ní, druhé patro a mezipatro.