Salone Margherita, první italská kavárna se zpěvem

Byla otevřena na vrcholu Belle Époque v roce 1890 a byla první a nejvýznamnější italskou kavárnou. Vše, co přispělo k jejímu úspěchu, vycházelo ze vzoru slavných francouzských Moulin Rouge a Folies Bergère. Vývěsní štíty, kavárenské menu, jazyk, kterým se mluvilo uvnitř, a dokonce i showgirls pocházely přímo z Paříže. Symbol zábavy a bezstarostného života, elegantní chrám zábavy, přitahoval velké masy místní společensko-kulturní elity. Zlatý věk kavárny se však především shodoval se zlatým věkem neapolské písně.Salon, který se nacházel pod neapolskou Gallerií Umberto I., hostil při svém otevření význačné osobnosti, jako byly kněžny Pignatelli, Gerace a Pescara, hraběnky Feldovy a ctihodný Bonghi. Slavnostního večera se zúčastnila také Matilde Serao, která krátce poté napsala: "Kdo kdy dokáže vyjmenovat krásná překvapení tohoto módního hájemství? Každý večer je tu skutečně k ohromení a jen díky mnoha veselým atrakcím se sem veřejnost hrne v hojném počtu. Běžte do Salone Margherita a opravdu tam najdete něco, co vám zvedne náladu, co potěší nejen vaši mysl a uši, ale také vaše oči a především oči...".Salon založili bratři Marinovi, kteří si jako první uvědomili, jak výnosný může být podnik, který nabízí kouzlo živých vystoupení inspirovaných pařížským světem. Právě díky nim se na jevišti objevily některé z nejslavnějších mezinárodních vedet, jako například španělská Bella Otero nebo francouzská Cleo de Mérode. Navíc právě na Salone Margherita debutovaly takzvané sciantose, z francouzského výrazu chanteuse, který znamená zpěvačka.Protagonistkami tohoto chrámu Belle Époque byly Anna Fougezová, Lina Cavalieriová a Maria Ciampiová, vynálezkyně "pohybu". V salonu se objevili také Elvira Donnarumma, Raffaele Viviani, Gennaro Pasquariello a vynálezce macchietty Nicola Maldacea. Představení byla obvykle uváděna postupně, s přestávkou mezi první a druhou polovinou. Na konci první poloviny se objevovala známá postava, která pak předvedla své nejslavnější dílo až na konci celého představení.Nezřídka se stávalo, že tanečníci, kteří pocházeli z Vasto nebo Pallonetto, si svá jména francouzštili, na čemž si autoři písní zakládali. Tak se zrodily "Lily Kangy" z roku 1905, "A frangesa" Maria Costy z roku 1894 a slavná "Ninì Tirabusciò", kterou v roce 1911 napsali Salvatore Gambardella a Aniello Califano.Po první světové válce začal úpadek Salone Margherita, které se mezitím stalo pátým kinem v oblasti Galleria Umberto. V 70. letech 20. století bylo vnímáno jako místo zkázy s avantgardou a balety, které se již nevěnovalo eleganci, což vedlo k jeho uzavření v roce 1982. Po odkoupení budovy rodinou Barbaro Salone opět postupně září. Nyní se do něj vstupuje po velkolepém schodišti na Via Verdi a v neděli večer si lze vychutnat kouzelné večery tanga, které jsou na hony vzdálené nespoutanému kankánu z konce 19. století.