Kostel San Domenico Maggiore

Klášter San Domenico Maggiore, který s kostelem tvoří komplex velkolepých rozměrů, je výsledkem staletého rozvrstvení, které začalo v roce 1227, kdy papež Řehoř IX. poslal do Neapole malou skupinu dominikánů, kteří se usadili ve starobylém klášteře San Michele Arcangelo v Morfise. V letech 1272 až 1274 v klášteře pobýval Tomáš Akvinský a vyučoval teologii ve studiu, které zde založil Karel I. z Anjou. V roce 1289 byly zahájeny renovační práce na klášteře. Organizace, která se v průběhu staletí postupně rozrostla do insula téměř čtyřikrát většího než starobylá městská síť, návštěvníky časem přirovnávaná ke skutečnému městu ve městě, dosáhla svého vrcholu po pracích, které od roku 1669 prosazoval převor Tommaso Ruffo z rodu vévodů z Bagnary.Převor Ruffo, který na tyto práce vynaložil velkou část svého osobního jmění, chtěl ochránit některé místnosti spojené se staletou historií komplexu, například celu svatého Tomáše. Výsledkem prací, které pokračovaly po celé 17. století, byla budova majestátních rozměrů, rozdělená na tři ramena: kolej svatého Tomáše, noviciát a kolej mistrů, uspořádaná kolem otevřeného prostoru určeného jako zahrada. Ke Svatotomášské koleji přiléhal refektář, kapitulní síň a knihovna v prvním patře. Na tomto monumentálním díle se vystřídali architekti Bonaventura Presti, Francesco Antonio Picchiatti a Luigi Nauclerio. Dnes je klášter rozčleněn na několik částí: jednu část využívají dominikáni, prostor na úrovni kláštera zabírá gymnázium Virtus, v další části sídlí ve třech úrovních školský institut Casanova a konečně nejdůležitější část, v níž se až do devadesátých let 20. století nacházely učebny bývalého přísedícího soudu, je předmětem současných restaurátorských prací.Cílem obnovy těchto rozsáhlých prostor, v nichž se nacházely bezpečnostní cely i soudní síně, s následným vytvořením mezipatra, podhledů a nesourodých stavebních prvků, bylo rekonstruovat původní architektonické a prostorové charakteristiky a obnovit vazby mezi místnostmi a jejich typologické rysy. Významná část zásahu se týkala dekorativního "pláště" těchto monumentálních prostor s restaurováním dochovaných obrazových cyklů, štuků z konce 17. století a cely svatého Tomáše, kompletně vyzdobené ve dvacátých letech 17. století, jakož i četných kusů nábytku, včetně liturgického stroje pro karantény, složitého organismu, který může představovat jeden z nejatraktivnějších bodů budoucí muzejní organizace těchto prostor. Na projektu, který zahrnoval rozsáhlou plochu o rozloze přibližně 7 000 metrů čtverečních, z toho 4 000 metrů čtverečních bývalého zasedacího soudu, plně restaurovaného a znovu funkčního, a 3 000 metrů čtverečních křídla Institutu A Casanova, výhradně konsolidovaného, se podílela početná pracovní skupina ze Superintendence architektonického dědictví Neapole a její provincie, s přispěním zkušeností kvalifikovaných externích konzultantů, po dlouhou dobu, přerušenou dvěma po sobě jdoucími pracovními šaržemi, počínaje rokem 2000.První část, zahájená v roce 2000 a dokončená v roce 2002, byla součástí programu Polis - Musea, podporovaného stejnou superintendencí za účelem zhodnocení historických neapolských budov za spolufinancování Evropským společenstvím z prostředků ERDF v rámci projektu "Globální grant Antické centrum Neapole". Druhá část, která byla zahájena v květnu 2006 a dokončena v červenci 2011, byla financována díky zákonu č. 400, čl. 1 "Zásahy do kulturního dědictví" ze dne 20. 12. 2000 v návaznosti na rámcovou dohodu o programu mezi Ministerstvem kulturního dědictví a činností a regionem Kampánie.Konvent byl znovu otevřen veřejnosti v květnu 2012 díky společnému závazku místních a ústředních institucí.