Příběh, který je poměrně známý, by byl následující:"To léto strávil král Umberto I. s královnou Margheritou v Neapoli, v paláci Capodimonte, jak si přálo jisté pravidlo monarchie, neboli učinit akt přítomnosti ve starobylém království obou Sicílií. Královnu zaujala pizza, kterou nikdy nejedla a o níž možná slyšela od nějakého spisovatele nebo umělce přijatého ke dvoru. do pizzerie však jít nemohla, a tak se vydala do své vlastní; to znamená, že do paláce, který se nacházel na salita Sant'Anna, pár kroků od via Chiaia, byl povolán nejvyhlášenější pizzaiuolo té doby. Don Raffaele přišel, viděl a zvítězil, využíval pece královské kuchyně a asistovala mu jeho žena donna Rosa, která byla tehdy skutečným mistrem pizz, pravým autorem těch klasických, které se předkládaly panovníkům (o všem nás informovaly dobové kroniky) jedna se sugnou, což je druh sádla, sýrem a bazalkou; druhá s česnekem, olejem a rajčaty a třetí s mozzarellou, rajčaty a bazalkou, tedy v barvách italské vlajky, což královnu Margheritu obzvlášť nadchlo, a to nejen z vlasteneckých důvodů.Don Raffaele se jako správný public relations chopil příležitosti a nazval tuto pizzu "alla Margherita", druhý den ji zařadil na seznam ve své restauraci a měl, jak si umíte představit, nespočet žádostí...".To by byla legenda.Až na to, že skutečný příběh je jiný"Pizza alla margherita" nebo "pizza margherita", jak se jí začalo říkat, se vydávala za novinku, za skutečný vynález, zatímco je známo, že existovala už dříve.Nebyla sice považována za jednu z nejklasičtějších a nejdůležitějších, ale v Neapoli se již vyráběla. Například pro jinou královnu, bourbonskou královnu Marii Karolínu, která měla pizzu tak ráda, že si přála mít u dvora, v paláci San Ferdinando, speciální pec. Karolína tu bílou, červenou a zelenou pizzu velmi milovala, ale možná kdyby si dokázala představit, že to budou barvy sjednocené Itálie pod vládou jiné dynastie, která by tu její vytlačila, nebyla by tak nadšená...
