Top of the World
Svatyně San Rocco z 18. století v Ardola di Zibello vyniká na parmském venkově svou vznosnou fasádou a rozhodně fascinující historií. Sakrální stavba je i přes zjevné stavební problémy, které se podařilo z velké části vyřešit díky iniciativě místního Komitétu San Rocco, svědectvím velkolepých událostí, k nimž došlo v roce 1746 během strašlivé morové epidemie. Svatyně San Rocco z 18. století v Ardola di Zibello vyniká na parmském venkově svou vznosnou fasádou a rozhodně fascinující historií. Sakrální stavba je i přes zjevné stavební problémy, které se podařilo z velké části vyřešit díky iniciativě místního Komitétu San Rocco, svědectvím o velkolepých událostech, které se odehrály v roce 1746 během strašlivé morové epidemie. Během několika dní se podařilo vybrat dostatek peněz na stavbu nové a větší oratoře, jejíž základní kameny byly položeny 24. září téhož roku. O tři roky později, v září, byla již posvátná stavba dokončena a osmého dne následujícího října ji slavnostně požehnal Mons. Missini, biskup z Borgo San Donnino (dnešní Fidenza). Don Zerbini ve svých pamětech opět píše: Oratoř je ta, kterou dnes můžeme obdivovat pro její elegantní stavbu korintského řádu, dílo nepochybně velmi zkušeného architekta, jehož jméno není známo. Mons. Adeodato Volpi, arcikněz a kanovník nedaleké farnosti PieveOttoville, byl jako vikář Foraneo pověřen biskupem Mons. Missinim, aby vypracoval zprávu o výskytu pramenů zázračné vody a jejich zázračných účincích na zvířata a lidi. Ve zprávě, která byla vytištěna a dodnes je uložena ve farním archivu v Zibellu, kněz nejen potvrzuje události tak, jak se staly, ale také přesně popisuje uzdravení a uvádí jména a příjmení lidí, o nichž podává zprávu, stejně jako jejich nemoci, kterými trpěli. Mons. Volpi v závěru svého vyprávění uznává pravdivost zázraků, které Bůh učinil na přímluvu svatého Rocha. Je třeba také zdůraznit, že po těchto zázračných událostech dostala socha svatého Rocha, která byla uctívána již ve staré oratoři, nová znamení vděčnosti. Pravnuci Mattea Boselliho, který ji daroval, ji nechali ozdobit stříbrnými ornamenty a na její podstavec umístili desku, rovněž stříbrnou, s nápisem shrnujícím její historii a záměry. Z bezpečnostních důvodů je socha již několik let uložena ve farním kostele v Zibellu. Výstavba nového kostela nezabránila zachování dvou nádherných kašen, které zde byly objeveny. Již druhý den po objevení obou pramenů byla voda uchovávána ve dvou kádích, aby se nerozptýlila do okolí. Později byly vybudovány dvě zděné studny, které existují dodnes. Dlouhou dobu, přinejmenším do poloviny 19. století, z nich lidé čerpali vodu, zejména v době epidemií dobytka, ale i v případě nemoci. V roce 1858 nechal Don Bartolomeo Zerbini zkontrolovat studny zvenčí i zevnitř a s údivem zjistil, že vnitřní stěny jsou pokryty černou barvou, jakousi vrstvou sazí, jejíž původ se nedal vysvětlit. Don Zerbini také dodal, že voda odebraná ze dna byla cítit "jako rozbitá vejce, podobně jako Tabiano". Kněz se proto začal domnívat, že by tato voda mohla obsahovat nějaký minerální nebo léčivý prvek, z něhož by se dala odvodit uzdravení, k nimž došlo před sto lety. Nechal také provést rozbor vzorku vody chemickými odborníky a v této souvislosti napsal: "Ujistili mě, že nelze pochybovat o tom, že voda obsahuje síru. Studny jsem nechal pročistit, ale voda si přesto zachovává stejný zápach. Pokud tato voda byla taková, když vytryskla v roce 1746, uzdravení, která se jí připisují, by však nebyla zázraky v pravém slova smyslu, aniž by přestala být pravými milostmi udělenými věřícím na přímluvu svatého Rocha". K těmto objektivním a klidným závěrům dospěl Don Zerbini ohledně událostí z roku 1746. Jako by chtěl říci: pokud má voda léčivé účinky schopné vymýtit nemoc, rozhodně nelze volat po zázracích. Mnohé náhody, které se osudného 15. července 1746 staly, jsou však stále nevysvětlitelné. Suché letní období, náhlé objevení se vody na hladině v místě a v době, kdy byly modlitby ke svatému patronovi nejvroucnější kvůli pokračující epidemii, která ničila dobytek, vynoření se vody, která se později ukázala být sirné povahy, a tedy pravděpodobně obdařená léčivými vlastnostmi, zcela anomální vzhledem k vodonosným vrstvám v oblasti, jsou okolnosti, které lze jen těžko přičítat pouhé náhodě. V lednu 2006 byla mimo jiné opět provedena další kontrola jednoho ze dvou vrtů, při níž byli pracovníci provádějící práce opět překvapeni štiplavým zápachem po zkažených vejcích, který se náhle začal šířit. Následný rozbor vody z první studny, který provedla chemická laboratoř ve Fidenze, neodhalil přítomnost žádného zvláštního chemického prvku, kromě určité železitosti, což je vlastnost, která je charakteristická víceméně pro všechny studny v této oblasti.
